Český strakatý pes – Horákův laboratorní pes

Fena a pes
Plakánci
Štěňata

Fotografie a text: Irena Hochmanová

Strávil velkou část své existence skrytý před zraky veřejnosti v laboratořích Fyziologického ústavu ČSAV. Na vzniku plemene má zásluhu pan František Horák, který ve FÚ ČSAV pracoval a kynologii měl jako koníčka. Jeho úkolem bylo vyšlechtit středně velkého, mírného, snášenlivého a na údržbu nenáročného psa pro pokusné účely. Příjmení svého tvůrce neslo plemeno ve svém původním názvu Horákův laboratorní pes.

První vrh se narodil 4. dubna 1954 ze spojení dvou ústavních chovanců neurčitelného původu – matky Rigy a otce Míši. Necelé čtvrtstoletí sloužili jejich potomci několika generací farmakologickému výzkumu, studiu výskytu a projevů epilepsie, byla na nich zkoumána dědičnost neúplného chrupu. Byli mezi prvními živými tvory, na kterých byly prováděny pokusy s transplantací ledviny, čímž přispěli také k rozvoji humánní medicíny v tomto oboru. Ve druhé polovině 70. let 20. století byl výzkum na psech utlumen, přesto díky administrativním průtahům setrvávali Horákovi laboratorní psi stále pod střechou ústavu a plemeni poprvé hrozilo akutní nebezpečí definitivního zániku.

Teprve počátkem 80. let minulého století se po velkém a dlouhotrvajícím úsilí panu Horákovi podařilo vyvést plemeno z ústavní izolace a několik ještě reprodukce schopných zvířat předat chovatelské veřejnosti již pod novým názvem český strakatý pes. Ačkoliv se jeho fanoušci snažili plemeno zviditelnit, přeci jen jejich tehdejší propagační možnosti byly v porovnání se současností velice chudé. Díky tomu se zájem o plemeno neprojevil v dostatečné míře. Situace dospěla až k tomu, že na přelomu 80. a 90. let byl český strakatý pes podruhé na pokraji vyhynutí.

Říká se, že vytrvalost přináší růže. V našem případě vytrvalost pana Horáka a několika dalších nadšenců dokázala zvrátit téměř jistý konec českého strakatého psa a uchovat jej pro budoucnost. Nepochybně k tomu přispěly i společenské změny v naší zemi po r. 1989, ruku v ruce s nástupem moderních informačních technologií.

Březnem 1993 se datuje novodobý chov českého strakatého psa. Započal na třech psech s prokázaným původem a třech fenách bez dokladů o předcích. Během prvních 10 let existence postupně přesáhl počet vrhů ročně desítku a za dalších 10 let se zdvojnásobil. Za necelých 20 let novodobého chovu zapsala plemenná kniha přibližně 1150 štěňat.

Český strakatý pes dávno neslouží výzkumu a pokusům, uchoval si však mírnou povahu a dobrou ovladatelnost a snášenlivost svých prapředků. Vyznačuje se střední velikostí a sympatickým, líbivým vzhledem náhodného křížence – voříška. Na dva stejné české strakaté psy nenarazíte, ale typově si budete jisti, že k sobě patří. Osloví příznivce krátké i dlouhé srsti, stejně jako milovníky základního zbarvení jak černého tak i hnědého. Českého strakatého psa můžete totiž vidět ve 4 varietách: černo-žluto-bílé s krátkou či dlouhou srstí a hnědo-žluto-bílé rovněž s krátkou nebo dlouhou srstí. Nejpočetnější jsou černo-žluto-bílí krátkosrstí jedinci.

Kde se může český strakatý pes uplatnit dnes? Jednoduchá odpověď: téměř všude a ve všem. Chcete věrného společníka, který se snese i s jinými zvířaty v domácnosti? Potřebujete mít u domu živý alarm? Baví vás sportovní výcvik? Zajímají vás závody v obratnosti (agility)? Líbí se vám závody v rychlosti (coursing)? Chcete se věnovat tanci se psem? Rádi předvádíte na výstavách psů? Provozujete pěší turistiku? Hledáte vhodné plemeno pro canisterapii? Pořiďte si českého strakatého psa, zcela jistě vaše očekávání nezklame, dopřejete-li mu dostatek pohybu,zábavy, autority a pocitu sounáležitosti s vámi.

Pozn.: Český strakatý pes patří mezi ta plemena, která jsou v rámci Mezinárodní kynologické federace (FCI) uznána jen na národní úrovni ČR, tedy Českomoravskou kynologickou unií (ČMKU).