O srnčí říji

Lestní zvěř

Kdykoli se v myšlenkách vracím do rodného domu, neopomenu vzpomenout na první objevování půvabných knih spisovatele Jana Vrby, které byly vyrovnány v knihovně stojící v obývacím pokoji. Rozhodně jsem netušil, jak často se k nim budu v pozdějším věku vracet, abych v nich hledal inspiraci pro mou fotografickou tvorbu. Mnoho let jsem nosil v hlavě Vrbovo vyprávění o srnčím milování v Dražinovské hoře jako dokonalý scénář pro fotografický seriál. Mnoho let však zůstávalo u přání a pouhých představ. Je pravda, že jsem několikrát  na svých procházkách přírodou pozoroval srnčí dvojici při důvěrných chvilkách, avšak šero pozdních večerů nebo časných rán mě vždy připravilo o tolik vytoužené snímky. Ve chvílích, kdy jsem již přestával věřit, že se moje představa o fotografování srnčí říje stane skutečností, přihodilo se po letech  marného snažení něco nečekaného. Právě vycházející slunce na počátku srpna ozařovalo odlesněnou plochu a za ní stěnu vzrostlého smrkového lesa. Opatrně jsem se blížil pěšinou k pasece, když mě ze zamyšlení vyrušilo šustění trávy. Ihned jsem zpozorněl a pátral zrakem v místech odkud přicházel zvuk. V bezprostřední vzdálenosti se z husté traviny vynořily dva kusy srnčí zvěře. Dalekohled mě ubezpečil, že se jedná o srnu doprovázenou srncem špičákem. Zvěř pastvila a srna na přiblížení srnce reagovala již jen mírným odběhnutím. Z chování srny bylo možno usoudit na konečnou fázi milostné předehry, která by mohla být v brzké chvíli zakončena pokládáním. Srna se však náhle otočila a následována srncem opustila paseku a stanula na pokraji lesa. Nezbývalo nic, než se opatrně vydat za zvěří tak, aby maximální odstup byl do 40 m, což ještě zaručuje při použití teleobjektivu dobré podmínky pro fotografování.

Karel Štěch ing.2
Foto: Ing. Karel Štěch

Srnčí pár postupoval stále hlouběji do lesa a to mi usnadňovalo pohyb, protože jsem mohl využít krytu  mohutných kmenů smrků, ale zároveň vyvolávalo obavu, zda bude pro expozici dostatek světla. Slunce ozařovalo vrchní části stromů, avšak přízemní hustě zatravněné patro se utápělo v šeru. Zvedl jsem aparát k oku a změřil intenzitu světla. Bylo to žalostné – 5,6 a 1/30 sec. Při tak dlouhé expozici se nedá se čtyřsetmilimetrovým objektivem fotografovat z volné ruky bez rizika rozhýbání výsledného snímku. Záměrně jsem nastavil expozici na 1/60 sec. s vědomím, že dojde k podexpozici a opřel se o kmen smrku. Mezitím co jsem se v myšlenkách zabýval technickými náležitostmi případné expozice, vzrušení zvěře O srnčí říji viditelně vzrůstalo. Srnec se přiblížil k srně a větrníkem hladil srst na jejím hřbetě. Pak se vzepjal a předními běhy objal trup srny. V té chvíli se nedá racionálně jednat, a proto mačkám spoušť, aniž bych přesně věděl co snímám. Skutečně jen pomíjivý okamžik, trvající pouze několik vteřin. Cvakání závěrky v tichosti lesa působí velmi rušivě, zvěř zneklidněla a znenadání zmizela v hustých travinách. Stál jsem ještě dlouho opřen o kmen a pevně věřil, že obraz, který se tak nečekaně objevil a velmi  rychle zmizel, je zachycen na filmovém pásu. Po zpracování filmu však přišlo zklamání. Vědomí jedinečnosti okamžiku vyvolávalo u mne pořádnou loveckou horečku, která spolu s nutností použít delší expoziční čas, měla na svědomí neostrost většiny záběrů. Přesto lze vybrat alespoň dva snímky, které jsou ještě přijatelně ostré a věrně zobrazují atmosféru neopakovatelného rána.